the fragile keep secrets

viděl sem v tý kaluži svůj odraz. trošku se vlnil, ale jinak nic. zbejvaly dvě možnosti. obejít to všechno velkým obloukem, nebo do toho vší silou šlápnout a čekat, jestli se propadnu až na druhej konec vesmíru. zvolil sem třetí alternativu, která neexistovala. bavil sem se se svým odrazem, jestli má radši červený nebo bílý víno. zjistil sem, že v tom má zmatek a tápe stejně jako já, akorát tak trochu v opačným gardu. dokonce se i pokouší česat patku, obráceně samozřejmě. je to levák. usíná zásadně na levým boku. levou rukou i píše. když si čte, drbe se na hlavě a usilovně přemejšlí, jestli je celej ten příval novejch smutnejch slov schopnej ještě vůbec vstřebat. a pak, když slunce vyleze a chce ho uškvařit, si skrze rty bouká ty největší melanchosračky, co kdy tenhle svět zažil. seznamte se, jmenuje se ocivodul.

můj kámoš z kaluže.

kdyby se s váma chtěl bavit a věřte tomu, že by to dělal moc rád, kdyby zrovna neřešil všechny trable tohodle světa, určitě by vám řekl, že bejt na koncertu metal hearts a neslyšet socialize, je docela velká odvaha.

pod to bych se i podepsal.

Posted by ludovico at 20:38 | Permalink | Comments (15)

asi tak před dvaceti minutama sem totálně citově vyprahnul..všechno kolem mě mrzlo a v uších mi jelo jen tohle jedno geniální houslový sólo, pořád dokola, zas a znova, pětkrát, šestkrát?..chtěl sem brečet, ale nepřišlo to, možná kvůli těm mínus dvaceti všude okolo..studnice mých citů asi vážně není bezedná, ale jednou to přijít muselo..připadal sem si jak malej kluk, kterýmu ukradli všechny hračky a tím vůbec nechci parafrázovat ramenáčovy výroky kdysi na jeho blogu..sem slabej, slabej jako stýblo, který se ve větru nejdřív ohne a hned potom zlomí..a to je mi teprv třiadvacet..je mi to líto a vážně mě mrzí že musím naštvat všechny lidi, co mě maj rádi...ale...teď sem vážně úplně v prdeli.
a to se přitom zas tak moc neobvyklýho neděje..jen to prostě není ono.
srdcervoucí noc se vším všudy, obzvláště po včerejším filmu na čt2, kterej sem málem celej propásnul..

Posted by ludovico at 01:41 | Permalink | Comments (7)

vítr fouká až praští a jediný, co se dá dělat, je nechat se pomalu rozpadnout na drobný lístečky a spláchnout do kanálu. ne, to by bylo moc jednoduchý. lepší je udělat ze sebe pravoúhlej trjúhelník, zkusit párkrát pythagorovu větu a pak se někam zařadit tak, aby to co možná nejmíň přečnívalo. anebo je tady taky možnost všechny tyhle blbosti prachsprostě prospat. kdybych byl strom, tak mi během pár následujících dnů opadají všechny listy. to je děsná představa. přemejšlel sem, jak se asi ti chudáci musej cejtit. jediný, k čemu sem došel, bylo, že je jim to úplně fuk.

poslouchám novou desku damiena rice(ho) a zase sem se vrátil k envy. to jen pro pořádek, kdyby náhodou někdo stanovoval diagnózu podle toho, co zrovna poslouchám.
ne,nebojte. zase budu v pořádku.

Posted by ludovico at 22:58 | Permalink | Comments (5)